Chlamydie

 Léčba dle doporučených postupů ČLS

Některé infekce způsobené chlamydiemi jsou sice klinicky dávno známé – jako trachom, lymphogranuloma venereum a ornitóza, ale v ČR ani ve vyspělých zemích se nevyskytují vůbec nebo jen zřídka. Naproti tomu bylo v posledních desetiletích prokázáno, že infekce způsobené Chlamydia trachomatis biovary D-K jsou nejčastější sexuálně přenosné urogenitální nákazy. Chlamydophila pneumoniae je známá jen něco přes 10 let, ale již je známo, že se stoupajícím věkem asymptomaticky promořuje celou populaci a je zřejmě až v 10 % původcem komunitních pneumonií. Laboratorní ověření klinického podezření z chlamydiových nákaz není vždy snadné, ale přeceňování jen jednoho pozitivního sérologického nálezu vede často k zbytečné antibiotické léčbě.

Chlamydie jsou drobné gramnegativní mikroby se zcela zvláštním životním cyklem. Mají buněčnou stěnu, syntetizují některé bílkoviny, ale nesyntetizují adenosintrifosfát ani guanosintrifosfát, a proto pro růst a množení jsou energeticky závislé na hostitelské buňce – jsou to obligátní intracelulární paraziti.

Životní cyklus chlamydií začíná infekčním, metabolicky inertním extracelulárním elementárním tělískem
(ET) velikosti 250–400 nm, tedy na hranici viditelnosti světelným mikroskopem, které mimo buňku
může přežít jen několik hodin. Po adherenci na povrch hostitelské epiteliální buňky ET do ní pronikají
endocytózou a během 10 hodin se mění na neinfekční retikulární tělíska (RT) velikosti 800–1000 nm,
která se rychle množí binárním dělením. Když se tato tělíska dělí, vytvářejí mikrokolonie označované
dříve jako Prowazekova tělíska, nyní chlamydiové inkluze, které jsou barvitelné a viditelné i světelným
mikroskopem. Během dvou až tří dnů se RT opět mění na ET. Intracelulární signál k této konverzi není
znám. V hostitelské buňce je až 10 000 ET, vyplňují cytoplazmatický prostor, a tím utlačují organely
i jádro hostitelské buňky (obrázek 1). To vede k její autolýze a vypuzená elementární tělíska adherují
na další epiteliální buňky. Jindy dochází k exocytóze ET, při níž hostitelská buňka přežívá. Od roku
1999 se na podkladě některých odlišných vlastností rozdělila čeleď Chlamydiaceae na rody Chlamydia
a Chlamydophila. Chlamydie postihují v přírodě různé živočichy. Pro člověka jsou patogenní tři:

1. Chlamydia trachomatis s 15 vesměs lidskými sérotypy – výjimkou je biovar myší pneumonie,
který je nepatogenní pro člověka

2. pouze lidská Chlamydophila pneumoniae s jedním sérotypem TWAR

Chlamydia pnemoniae - elementární tělíska (EB's) nesená červenými krvinkami

3. Chlamydophila psittaci s mnoha sérotypy, které postihují ptáky i savce. Zdrojem nákazy pro
člověka jsou většinou infikovaní ptáci a člověk je konečným možným článkem této infekce.

Všechny tři lidské chlamydie se navzájem liší antigenně, metabolicky, citlivostí na antibiotika,
preferencí k určitým epiteliálním buňkám, cestou nákazy a morfologií inkluzí i ET. Všechny biovary
Ch. trachomatis jsou citlivé na sulfonamidy, zatímco ostatní dvě chlamydie nikoliv. ET a RT Ch. psittaci
i Ch. pneu moniae jsou velmi podobné, okrouhlé, ET Ch. pneumoniae má hruškovitý tvar. Ch. psittaci
a Ch. pneumoniae se přenášejí kapénkami a postihují dýchací cesty, zatímco Ch. trachomatis se přenáší
přímým stykem a postihuje spojivky a urogenitální aparát. Asymptomatické infekce a chronická
perzistence Ch. psittaci v tkáních je běžná u živočichů, ale nikoliv u člověka, naproti tomu u lidí jsou
běžná bezpříznaková onemocnění i perzistence Ch. trachomatis a Ch. pneumoniae. Reinfekce jsou časté,
což svědčí o nízké imunitě po prodělané nákaze.

Převzato z článku emeritního profesora Jiřího Havlíka, DrSc.